První okamžiky a dny po zákroku

Probral jsem se na pokoji se zavedeným drénem, který vedl z oblasti kostrče, tedy z místa, kde byla provedena operace. Drén je taková hadička, která odvádí z místa zákroku krev, a na konci je zakončená větší ampulí, ve které je tato tekutina hromaděna. Jak si jistě dokážete představit, není to nic pohodlného - musí se na to neustále myslet a nosit všude s sebou. Ne každému také může být příjemný pohled na průhlednou hadičku, ve které proudí krev a také na ampulku, která se pomalu plní a je také průhledná, aby se z ní snadno daly pozorovat a dokumentovat přírůstky odvedených tekutin.

Kolega, který se mnou byl na pokoji, na tom byl úplně stejně. Nadával ovšem na anestezii, měl domluvené celkové uspání, nicméně na sále na něj naléhali, aby si nechal dát epidurální. A on naléhaní podlehl.

Epidurální anestezie by sice měla být šetrnější pro tělo jako celek, nicméně z hlediska pooperačního se u ní mohou projevit jisté vedlejší účinky, které jsem měl bohužel možnost pocítit na vlastní kůži.

Když jsem se probral, necítil jsem žádnou bolest. Nohy postupně přicházely k sobě a já je začal pomalu, ale jistě, opět cítit a ovládat. V leže bylo vše v pořádku. Když jsem ovšem zvedl hlavu, či se posadil na postel, cítil jsem palčivou bolest hlavy. Byla to moje první operace a tehdy jsem si říkal, že to není nic neobvyklého a nevěnoval jsem tomu pozornost. Chodit jsem měl stejně zakázáno, takže jsem prostě zůstal ležet v posteli, ve které mě nic nebolelo.

Bolest ale neodcházela ani v další dny, spíše se naopak zhoršovala, a to zejména při jakémkoliv pohybu. V klidné poloze na lůžku bylo stále vše v pořádku, ale při sezení, či chůzi bolest narůstala a přecházela do krku a do oblasti ramen. Po delším pohybu (v tomto případě mám delším pohybem na mysli pohyb delší, než 30 sekund), se prakticky nedalo pohnout krkem a například po pouhé cestě na toaletu a zpět na lůžko se mi začínala točit hlava.

Alespoň můj nemocníční kolega na tom byl lépe - pohyboval se bez potíží a bez bolesti hlavy, snad jen drén se mu plnil 3x rychleji než mě, přeci jen si nechal Sinus operovat v pokročilejším stádiu, takže to bylo pochopitelné.

Očekával jsem, že budu propuštěný cca za 3 dny po přijetí do nemocnice, koneckonců tak, jak mi to bylo naznačeno doktorem před přijetím do nemocnice. Drén se ale vesele plnil dál, hlava bolela jako střep, o propuštění nikdo nemluvil, a já se na něj ani necítil....

Tak to šlo nějakou dobu dál, bolest hlavy neustávala a navíc po několika dnech začala bolet i kolegu, takže nám střídavě dávali kapačky s minerálními látkami a zkoušeli, co to udělá. Jak jsme se dozvěděli od přivolaného anesteziologa, poslední možností, jak tyto bolesti vyřešit, je krevní plomba / zátka, která se aplikuje do místa vpichu anestezie. Další, byť malý, zákrok jsem ale podstupovat nechtěl, takže jsem se rozhodl bolesti nějak vydržet, ikdyž to nebylo lehké.

Propuštění z nemocnice

Týden po operaci se lékaři rozhodli, že je možné mě propustit. Drén se již téměř neplnil, hlava sice stále bolela, ale já už se těšil domů do náruče mé milované snoubenky, u které budu mít jistě lepší péči, než kdesi v nemocnici. Odtranili drén, na kontrolu jsem se měl hlásit za dva dny. Nemocniční kolega také dostal zelenou a odcházeli jsme společně.

Několik hodin po propuštění probíhalo dobře. Odpočíval jsem doma a něco lehkého jsem i pojedl. Brzy mi ovšem začalo být nevolno od žaludku a dostal jsem velice silný průjem (celkem jsem toaletu navštívil minimálně 25x). Dále se připojily horečky přes 38°C, a to už jsem věděl, že doma dlouho nepobudu.

Den na to jsem se hlásil v nemocnici, doktor zjistil, že se pooperační rána zanítila, bylo nutné odstranit všechny stehy a byl jsem do nemocnice přijatý znovu.

Jelikož stehy byly odstraněny, bylo jasné, že se rána jen tak nezahojí a že si její hojení vyžádá mnohem více času, než jsem původně předpokládal.

Druhý den po mé opětovné hospitalizaci se v nemocnici objevil můj starý známý spolupacient. Neměl žádné horečky, ani žádné potíže s vyprazdňováním, jako jsem měl já. Měl však napuchlé hýždě, špatně se mu chodilo a ještě hůře sedělo. Po kontrole si ho v nemocnici nechali také.

Před zákrokem samotným mi doktor sděloval, že k takovýmto komplikacím dochází zhruba v padesáti procentech případů. Po opětovné hospitalizaci nás obou nám jiný lékař sdělil, že se jim po operaci pilonidálního sinu vrací devadesát procent pacientů. Řekl bych, že druhé vyjádření byl jen takový výkřik do tmy, aby nemocnici a doktorovi nebylo tak blbé, že jsme se oba vrátili a že pravda leží někde v rozmezí 50 - 60%, ale to je pouze moje domněnka.

Strávili jsme v nemocnici další týden. Chodili jsme na převazy 2x denně. Přímo do rány nám dávali betadinovou výložku, později pak výložku se stříbrem. Pozitivní bylo, že mě konečně přestala bolet hlava. Méně pozitivní bylo, že jsem ve špitále “oslavil” narozeniny.

Celkem jsme tedy strávili v nemocnici s přestávkou 14 dnů, a když nás propouštěli, oba jsme doufali, že je to naposledy, co jsme spolu sdíleli nemocniční pokoj.

Následuje: Další léčba

© 2013 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode