e) Další ambulantní fáze s 2x převazy týdně, ale s podstatnou změnou – NPWT terapie podpořila regeneraci tkáně a hloubka defektu se zmenšila na 3 cm, délka defektu cca 3 x 1 cm. Momentálně jsem již 10 dní v ambulatním léčení a defekt se opět zmenšil a aktuálně je 2,5 x 1 cm a hloubka 1,5 cm.
f) Léky po dobu hospitalizace: Zibor 3500UI (pro „ředění krve“), Dipidolor a Novalgin (na tišení bolesti). Bolest během celé doby léčby vlastně žádná (i díky lékům), jedině nepříjemné pocity při čištění rány lžičkou v ambulanci (ale fakt to není žádná hrůza, jak jsem tu někde četl, že nejhorší bolest, co zažili).
g) Strava a vyprazdňování: celou dobu jsem se snažil držet tzv. bezezbytkovou dietu https://www.bezhladoveni.cz/bezezbytkova-dieta/, tedy abych co nejméně chodil na velkou. Ono je to pořádný opruz, zvláště, když poslední stehy jsem měl asi 2 cm od konečníku. A hygiena musí být 100%. Takže po stolici umýt žínkou a pro sichr jsem používal desinfekci na ruce, která byla na pokoji u umývadla pro doktory, nanesenou na toaleťáku a přetřel jsem si konečník a celou oblast kolem. Doma pro stejný účel používám gel Sanytol. Vzhledem k otevřenému defektu je sprchování velký problém, navíc velikost defektu neumožňuje předklon a další „běžné“ pohyby, takže zbývá omývání žínkou, kde dosáhnu. No, prostě, utrpení.
h) Překvapilo mě, že někteří z vás se za pár dní či týdnů vrhla do skoro běžného života, někteří už seděli, byli ve fitku, jezdí autem a další aktivity. Osobně se držím doporučení, že defekt má být co nejvíc v klidu a co mi bylo důrazně zakázáno je sezení a ležení na zádech. Má to i svou anatomickou logiku: při sezení nebo ležení dochází k útlaku regenerující tkáně kostrčí a křížovou kostí, což není vůbec žádoucí. A může to být, dle mého laického úsudku, i důvod k obnovení problému po nějaké době. Takže dva uplynulé měsíce ležím na břiše, poslední měsíc střídavě i na bocích a „nešvindluju“. Jediný posed provozuju jen na WC, kdy sedím jen na stehnech. Podle slov doktora se tkáň regeneruje nejprve „dočasnou“, ne zcela pevnou strukturou a trvá až půl roku, kdy nová tkáň proroste na původní hustotu a pevnost. Takže základní heslo zní: neuspěchat! Toto omenocnění není ani tak o bolesti, ale o psychickém teroru, kdy se nemůžete dočkat, až se vše zahojí a můžete zas fungovat normálně a bez omezení. Je to běh na dlouhou trať a jen ti šťastnější (což je skutečně 50:50) mají tu cestu krátkou, řádově měsíc. Ti méně šťastní pak musí odtrpět těch měsíců víc, včetně více zákroků, čištění a ležení.
i) Zítra mě čeká další „vizita“, snad se dozvím příznivou zprávu, že se defekt zas o něco zmenšil a je v klidu. Držte mi palce, stejně jako držím palce všem, kteří jsou už po operaci a doufají v úspěšné zhojení. Stejně radím ostatním, kteří váhají a bojí se operace, ať seberou všechnu odvahu a neodkládají to, protože „chodbičky“ prorůstají dál a do větší hloubky a rozšiřuje se oblast, která bude muset být při operaci odstraněna. Nevěřte na mastičky a koupele a další „podpůrné“ a hlavně dočasné prostředky, které problém jen oddálí, ale nevyřeší.
j) Ještě dodatek: někdo se tu ptal, jestli se na to umírá… No, co o tom problému trošku vím, přímé ohrožení života asi ne, ale pokud je cysta opravdu velká, že sahá až ke kosti (páteři), může při prasknutí dojít k otravě, popř. v nejtěžších stavech se může infekce přenést páteřním kanálem do mozku a způsobit např. zánět mozkových blan. Proto se v některých případech dělá i CT vyšetření, aby se zjistil rozsah zasažené tkáně. Ale věřím, že se nikoho z vás tato krajní alternativa nebude týkat, neboť ať už bolest nebo nepříjemná sekrece vás dovede k lékaři daleko dříve.
-
Datum: 26.04.2018
Titulek: pokračování II